Joy Division

Historie Joy Division

Kapitola 7

Úspěch "Unknown Pleasures" přinesl skupině věhlas a slávu. Po albu přišla očekávaná lavina interview. Joy Division je nenáviděli. Považovali rockové interview za zbytečnost a otevřeně se vysmívali stereotypním otázkám mladých nadšených reportéru. Nejednou se jejich neuvážená nevraživost obracela proti nim. Zejména Peter Hook pravidelně odmítal jakoukoliv spolupráci s tiskem, odvolávajíc se na to, že všechny odpovědi jsou obsaženy v jejich tvorbě. Necítil žádnou potřebu doplňovat svá stanoviska formou rozhovoru s novináři. Tak se mezi nimi a tiskem vyvinul vztah nevraživosti na život a na smrt. (Mick Middlehurst, "The Face", listopad 1980). Bernard Dicken prohlásil: "Chceme pouze hrát, bez toho všeho vedlejšího rozptylování. Není důležité, kdo hraje jaké sólo a na čem a už vůbec není důležité, kdo jsme. Nejdůležitější je to, jestli Tě naše hudba zaujme."

4.června 1979 se Joy Division potkali v Pennie Studios se Stuartem Jamesem, nezávislým producentem z Piccadilly Rádio a nahráli za 7 hodin 5 skladeb. lan, který dělal očividné pokroky ve hře na kytaru, hrál ve skladbě "Atmosphere", jež byla tehdy známá pod jménem "Chance". Přestože setkání mělo být počátkem další série nahrávání, které naplánoval James, výsledek prvního setkání nějak nesedl do gusta šéfům celé rozhlasové stanice a zůstalo jen při nahrání jednoho pásku. /8/. Skladby na něm zachycené James později uvedl v jednom z Piccadilly Rock Shows.

V tomtéž měsíci vystoupili Joy Division mimo jiné v Birminghemu, o čemž bylo možno nalézt v Melody Makeru následující zprávu: Iggy Pop je hlavním zdrojem inspirace lana Curtise, a to jak ve zpěvu, tak i jeho tance. Hudba Joy Division připomíná rané Stooges a pozdější sólové projekty Iggyho Popa v současné, anglické verzi.

Po vydání debutního alba dospěl Rob Gretton k názoru, že je nejvyšší čas, aby Joy Division začali vystupovat na scéně sami, bez pomoci ostatních kapel z Factory. Bylo už vcelku jasné, že lidé přicházeli hlavně na jeho skupinu a nebylo už třeba vystupovat donekonečna ve společnosti dalších skupin. Koncert v klubu Factory 13.května (pátek) 1979, byl to vlastně ten moment v jejich kariéře, kdy Joy Division konečně přestali být pouze nejlepší skupinou ve Factory, ale stali se z pohledu vlastní pozice nejpopulárnější nezávislou skupinou z Manchesteru. The Fall, kteří se mohli tímto prvenstvím těšit už nějaký čas (samozřejmě vyjma Buzzcocks a Magazine), hráli ve Factory Club předchozí večer a "přitáhli" jen asi o 20 osob více, než Joy Division, který ten večer sledovalo přesně 444 osoby.

"To byly skvělé, velmi skvělé časy. Zvláště proto, že skupinám z Manchesteru se nikdy v rodném městě moc nedařilo. A ten obrovský počet diváků byl opravdu zarážející. Za prvé: klub Factory byl skutečně podřadný, navíc většina skupin používala oproti Joy Division množství barevných světel a efektů. Joy Division však měli jen několik bílých reflektorů. A mnohem silnější zesilovače, ne proto, aby byli hlasitější, ale proto, aby získali mnohem čistější zvuk." (Nigel Begley).

Takže na rozdíl od ostatních skupin bylo scénické osvětlení stálé. Neměli možnost užívat mihotajících světel, poněvadž by to mohlo přivodit problémy Ianovi, trpícímu epilepsií. Nezbytnost se nakonec v tomto případě stala částí celého ponurého pódiového vystoupení Joy Division.

V polovině května se Joy Division setkali ve studiu Central Sound v Manchesteru, aby zaznamenali několik nových skladeb. Právě během nahrávání je navštívil Paul Rambali z NME, aby uskutečnil krátké interview (publikované 11.8.1978), ve kterém zpozoroval, že "celou dobu, po kterou vedl rozhovor s Joy Division, byl Martin Hannet zaneprázdněn prací v malém studiu, v němž mixoval novou verzi "She' s lost control". Skupina se osobně Rambaliemu přiznala, ne bez jisté dávky ironie, že hlavní důvod jejich přítomnosti ve studiu je spíše Hannetova touha pohrát si s novou technikou, než cíl nahrát nějaké skladby. Co se stalo s výše uvedenou verzí "Sne' s lost control" se neví, faktem je, že mezi materiálem pocházejícím z tohoto nahrávání se neobjevila. /9/.

Ještě v červenci se hudebníci nespokojení s verzí některých skladeb nahraných v Central Sound vydali do Strawberry Studios ve Stockportu, aby znovu nahráli "Transmissions" a "Novelty" určené na jejich první singl. Namixovali ho ve Strawberry 28.7.1979 (dokončili 4.8.1979) před zahájením dalšího koncertu. Ještě téhož dne účinkovali v The Fun House (The Mayfloser) v Manchesteru na koncertu nazvaném "The Stuff The Superstare Speciál" po boku The Fall, jako hvězdy večera a dále Distrections, The Wall a dalších. Dave McCullough, jeden z těch recenzentů, kteří vypověděli válku Joy Division, se ve své recenzi představil sobě vlastní, ostře rezavou kritikou: "Skladby jsou ještě sugestivnější a plnější života než na albu, ale trpí zarážejícím nedostatkem něčeho, co by navodilo poněkud humornější atmosféru. Černá, nadsazená vážnost nepřipouští žádnou lidskou komunikaci a Ty zůstáváš osamocen s výlučně vykombinovanou a zrežírovanou "soustavou" skladeb. Žádný argument ani žádné řeči mě nepřesvědčí, že statická a zachmuřená bojovnost Joy Division je pravdivá a nestrojená. Ta hudba zní příliš hrdě a okázale na to, aby byla zahrána pravdivě. Možná, že Joy Division neuvádějí svá jména na obaly desek právě proto, že se něčeho bojí. A třeba právě sebe samých."

Příští koncert Joy Division se měl uskutečnit na opravdu významném čtyřdenním rockovém festivalu zorganizovaném již vzpomínaným Final Solucion v Prince Of Waies Conference Centre, nacházejícím se v pivnici londýnské T.M.C.A. Vystoupili v části večera zahajující celý festival, mimo jiné po boku skupin Teardrop Explodes a Echo And The Bunnymen. Adrian Thriils (reportér NME) byl vystoupením Joy Division nadšen: "Kdybych měl také tak zvláštní talent k naznačení originálních nedořečených myšlenek, řekl bych, že Joy Division byli také dobří. Ale pravdou je, že byli jedineční. Je to nejvíce "fyzická" rocková skupina, jakou jsem kdy viděl od dob Gang Of Four. Té skupině z Manchesteru se podařilo rozvinout se v jejich vlastním stylu oproštěném od komerčních vlivů. Výsledkem je, že se jim během uplynulých dvou let podařilo vytvořit zcela odlišný kompaktní zvuk. Každý člen skupiny je stejně důležitý. Bubeník Steve Morris má styl hodný povšimnutí vzhledem k nezvyklé kombinaci klasických bicích s elektronickým bubeníkem. Šílený baskytarista Peter Hook, ještě hrozivější Paul Simon. Kytarista Bernard Dicken stojí škrobeně a nezúčastněně za lanem Curtisem, který zpívá, pobrukuje, poskakujíc jako loutka na neviditelných šňůrkách ... Mají v sobě ducha a Feeling."

Jejich vystoupení v T.M.C.A. opěvoval také Steven Taylor: "Joy Division prolomili vžité šablony horečnaté vypjatými extrémy své hudby ..., mluví o apokalypse, beznaději a separaci. Mimoto všechno je jejich hudba blízká původnímu duchu rock' n' rollu, což jsem neslyšel už opravdu dlouhou dobu."

27.srpna vystoupili na Leigh Pop Festival, zorganizovaném sponzory z Factory, v přírodním amfiteátru. Na scéně v Leigh se střetli Crawling Chaos, Distractions, A Certain Ratio, The Elti-Fits, Orchestral Manouvres ín The Dark, The Teardrop Explodes a Echo And The Bunnymen. 31.srpna hráli jako hvězda programu v londýnském The Electric Ballroom pro 1260 diváků, což byl doposud nevídaný počet. Hned nato, 8.září se objevili v Leedsu na koncertu zahajujícím The Worlď s First Science Fiction Music Festival (První světový festival hudby sci-fi), známější pod názvem Futurama. Účinkovali tam vedle Cabaret Voltaire, OMO, Public Image Limited a Certain Ratio. Byla to také jedna z řídkých příležitostí, kdy bylo na vystoupení Joy Division možné vidět ženy a dívky členů souboru. Toho dne vystoupili jako třináctí (u 10 přihlášených skupin) a reportér z NME celé vystoupení popisuje: "Bezesporu skutečnými hvězdami toho koncertu byli Joy Division. Tak jako je každá jejich skladba malou lekcí z hudební dynamiky, vyjadřující nějaký zvláštní emocionální stav, tak také celý jejich program je zbudován s přísnou chladnou logikou, počínajíc od trochu ponurého začátku, až do horečnatého bodu kulminace. Napětí je přidáváno postupně, raději po troškách, než náhle. Drobné perličky jen stupňují a dokreslují celé napětí - delikátní barva hlasu lana Curtise v části skladby Insight."

Kromě tisku se o Joy Division začínají zajímat i ostatní veřejná média, a tak ve čtvrtek 13.9.1979 byl představen ve Scala Cinema v Londýně sedmnáctiminutový krátký film o skupině. Byl dílem Malcolma Whiteheada a začínal šotem natočeným v neděli v březnu či dubnu 1979 z dob horečnatých příprav a zkoušek na "Unknown Pleasures u T.J.Davidsona. Po něm nastupuje krátké interview natočené 23.3.1979 se stylově napomádovaným Robem Grettonem, líčícím své dřívější zážitky a příhody s Warszaw. Následuje prohlášení Jamese Andertona (šéfa pořádkových sil v Manchesteru), v němž popírá vytvoření pracovních táborů pro nezaměstnané. Zároveň s tím se prolíná zvuk hlasů Němců, skládajícím přísahu věrnosti SS. Po tomto úvodu přichází řada na 3 skladby natočené na koncertu v Bowdon Vale 14.března 1979.

Ještě téhož večera byl promítnut také dvanáctiminutový film natočený dvacetiletým příznivcem skupiny Charisem Salemem, nazvaný "No City Fun". Zvukový podklad pro film tvořily skladby z alba "Unknown Pleasures".

Přes velký počet diváků navštěvujících koncerty Joy Division a slibný prodej "Unknown Pleasures", byly jejich skladby vysílány rozhlasem jen zřídka, téměř vůbec. "Jediná příležitost, kdy jsme byli vysíláni rozhlasem byla v Rádio One Johna Peela, a to ještě pozdě v noci. Kromě toho už jen pak v místním lokálním manchesterském rádiu v programu Mika Reada", stěžoval si Stewe Moris. Aby situaci trochu napravila, zajistila Factory interview se skupinou a možnost předvést ukázku v programu "Something Elee", vysílaným v BBC-2 13.9.1979. V programu Rock One, vysílaném rádiem One, udělili lan, Steve a Martin Hennet interview Richardu Skinnerovi, načež byly puštěny dvě skladby z jejich alba.

 

 Kapitola 8

Podzim roku 1979. Londýn se stává pomalu místem pravidelných vystoupení Joy Division. I přesto zahráli 22.září v Nashville Clubu s dokonalou pomocí s nimi hrajících Distructions dlouhý koncert, zakončený jedním z jejich zvlášť řídce hraných čísel. Ve dnech od 2.října do l0.listopadu odehráli 24 koncertů v rámci turné po Velké Británii, jako předskupina Buzzcocks. Byl to krok, později označovaný jako "zcela katastrofální". Velmi únavná trasa, a to nejen vzhledem k velikému počtu koncertů, ale také proto, že členové skupiny vykonávali nadále svá běžná civilní zaměstnání, takže na většinu koncertů museli dojíždět nočními spoji. Turné bylo zahájeno v Liverpoolu (2x). V tomto městě už byli dobře známí a přijetí bylo opravdu bouřlivé. Později bylo napsáno: "Nikdy jsem ještě neviděl sérii koncertů v rámci jedné trasy, kdy uvádějící kapela zatlačila "hvězdu večera" až tak viditelně. To se vážně dělo každý večer, každý koncert, který jsem viděl. Po jejich vystoupení v Liverpoolu všichni odešli - dokonce i lidé, kteří o Joy Division nikdy předtím neslyšeli. Skupina zastínila Buzzcocks opravdu citelně, poněvadž ti nedokázali vyvolat dojem, že jim záleží na tom, co předvádí na scéně."

Koncert v Leedsu následujícího dne byl úplně šílený. Okolo 20-30 lidí omdlelo, poněvadž byli přitlačeni na stěnu davem, který chtěl vidět Joy Division a Buzzcocks. Joy Division zahráli velmi krátký program a Ianovi bylo třeba pomoci sejít ze scény po zakončení "She´s Last Control".

"To vlastně lan Curtis je symbolem Joy Division, přestože je velmi těžké uvěřit, že o tuto pozici nějak usiluje ... Ta hudba "gotického tance" je dobře srozumitelná pro ty, kteří vycítili ve skupině předvoj celé Nové vlny. Kontrolovaná improvizace, teatrální slyšení času, citlivá kombinace zeslabování a zesilování zvuku a staré dobré "deformace" (neúmyslná nebo právě naopak), to je malý výčet prostředku Joy Division. Buzzcocks byli náležitě vzteklí, když po nich měli vystupovat." (Des Moines, NME).

Zhruba v polovině turné se na pultech obchodů objevil jejich další singl "Transmission". Vydání singlu bylo skutečně důležité, vždyť Joy Division vydali své LP před "průzkumným" singlem. Končil na straně 3 skladbou "Novelty", kterou Factory prezentovala jako "první skladbu, kterou skupina složila",

Obal k sedmipalcové desce (v prosinci byla pravděpodobně na žádost discjockeyů vydána její normální, 12-ti palcová verze) byl navržen tak. aby byl v pevné jednotě s deskou a jejím obsahem. Na zadní straně byl sníme objevený Joy Division, představující kovové ložisko, jímž prochází elektrický proud. Peter byl přesvědčen, že umístěním "komerčně lákavého" snímku na zadní straně obalu získá moment překvapení, což bude nepochybně novinkou a skutečností, odpovídající druhé straně singlu.

Vraťme se ale zpět na trasu turné skupin Joy Division a Buzzcocks, poněvadž ve dnech 28. a 29.října (sobota, neděle) skupiny koncertovaly ve svém rodném městě v Manchesteru, v sále Apollo Theatre. Prvního dne trvalo vystoupení Joy Division 30 minut, což vyvolalo výbuch nespokojenosti a rozčarování u publika. Doba trvaní vystoupení na scéně a možnost přídavku nejsou totiž v moci předkapeiy a Joy Division jen dodrželi časový program stanovený pořadateli celého turné. Nicméně na druhý den už nechtěli způsobit výbuch nespokojenosti jako předchozího večera, a tak bylo dojednáno, že po Buzzcocks zahrají Joy Division znovu, což v součtu představovalo zhruba hodinový koncert. Koncerty v Apollo Theatre zůstaly zaznamenány na videopásku Richardem Boonem. Část tohoto materiálu se objevila v roce 1982 na oficiální videokazetě "Here Are The Young Men".

Dojem, jaký Joy Division zanechali na publiku během společného turné s Buzzcocks byl trefně zachycen v recenzi Roba Millara: "Londýn, pátek 9.listopadu 1979. Sál The Rainbow Theatre je zatím nehybný. Omšelé tváře hledí upřeně na to šílené klubko energie, kterým je zpěvák Joy Division. Sedí jako přikovaní a sledují, zatímco lan křepčí v epileptických variacích, aby zaujal publikum. Mimochodem, nebylo by spravedlivé osočovat Joy Division, kteří experimentovali a podařilo se jim vytvořit zvuk, který je přinejmenším nový. Bez použití syntetizérů se jim v čtyřčlenném klasickém obsazení podařilo docílit toho, že jejich hudba se vloudí do mozkových závitů a zůstane tam až do chvíle, kdy se Tvé vjemy začínají vytrácet.

Během vystoupení Buzzcocks publikum sedělo nehybně dál, i když jejich zvuk vykazoval očividné zlepšení na rozdíl od mdlého zpěvu Joy Division."

Zatímco Millar vzal v úvahu jen slabé ozvučení, recenzent Melody Makeru Chris Bohn usoudil, že to byla jen část spiknutí, jež mělo za cíl znehodnocení celého vystoupení Joy Division. "Ve své podstatě by Joy Division byli skutečnou hvězdou večera, a to si uvědomovali i lidé z okolí Buzzcocks. Z toho důvodu zařídili svým hostům horší ozvučení, které potlačilo podmanivý projev lana Curtise, vyzývajíc ho k nerovnému zápasu se silami techniky. Nebyla to náhoda, že zvuk se celkově zlepšil, když se na scéně objevili Buzzcocks, vyjma malé prodlevy na začátku. Následujícího dne byla kvalita zvuku opět skvělá, "všechno hrálo čistě jako zvon", jak bylo napsáno po koncertu. V rámci turné s Buzzcocks to byl poslední koncert.

Cestou domů nabídl Richard Boon Robu Grettonovi, aby Joy dělali opět předkapelu Buzzcocks na jejich následujícím turné po Americe. Jak vzpomíná Boon: "... byl to ještě jeden pokus přivézt do Států to nejlepší z Manchesteru. Nevím, jestli byli z toho nápadu nadšeni nebo ne. Rozhovor se nedostal tak daleko. Všechno bylo spíše neoficiální a nezávazné." "Neměli jsme peníze na to, abychom mohli jet," vzpomíná Gretto, "poněvadž bychom nedostali žádné prostředky ani pomoc jako oni. Možná bychom jeli, kdyby bylo možné se tam přesunovat autobusem. Ale Buzzcocks chtěli všude létat letadlem a my jsme prostě neměli dost peněz."

26.listopadu zaznamenali v rámci druhého nahrávání pro Johna Peela /10/ Joy Division čtyři nové skladby nahrané pro Tonyho Wilsona z BBC. Dvě nahrávky (Colony a Sound Of Music) vznikly v létě 1979 a zbývající dvě (24 Hours a Love Will Tear Us Apart) bezprostředně před zahájením turné s Buzzcocks. (Premiéra v rádiu se konala ještě lO.prosince téhož roku.)

Zjevení singlu "Transmission" ihned po bezesporu úspěšném albu "Unknown Pleasures" vzbudilo opět zájem velkých gramofonových společností o Joy Division. Bob Krasnow, viceprezident D/A mladých talentů amerického koncernu Warner Bros Records, zaskočený pravděpodobně skutečností, že skupina nemá vůči Factory žádný písemný závazek, se střetl na přelomu listopadu a prosince s Martinem Hannettem a Peterem Savillem. V exkluzivním prostředí londýnského Claridge' s Hotel vyložil své podmínky: podpisy Joy Division na kontrakt zabezpečující práva W.B.R. na distribuci jejich desek v USA, výměnou za okrouhlou sumu 1 mil. dolarů. Hannet však namítl, že Rob Gretton nepřistoupí na smlouvu, která by narušovala plány skupiny. Navrhl, aby Krasnow - bez závazků - připustil nějaké výhody a šanci využít produkčních možností, jež jsou ve vlastnictví jeho firmy. W.B.R. se odmlčela až do začátku května 1980. Tehdy se s Martinem Hannettem spojil Dan Loggins (bratr Kennyho Logginse), zplnomocněný šéf WEA. Stanovil podmínky 1 mil. dolarů, ale za velmi nevýhodných podmínek pro skupinu. Hannet zařídil schůzku o 2 týdny později v New Yorku, kde se Gretton a Leggins měli dohodnout na podmínkách, ale Joy Division tam nikdy nepřijeli. Důvodem byla nečekaná tragická smrt lana Curtise.

  

Kapitola 9

Po krátké přestávce (během níž Joy Division složili několik skladeb) zahájila skupina své první evropské turné. Po koncertu v pařížském Les Bains - Douches Club 18.12.1979, částečně vysílaném francouzským rádiem, vystoupili následně v Amsterodamu (11.1.1980), Antverpách (14.1.), Kolonii (15.1.) - (koncert v suterénu starodávného kostela pod masivní gotickou klenbou, se skvělou akustikou starých krypt měl skutečně mrazivou atmosféru), Rotterdam (16.1.), Brusel (17.1.) a celou trasu ukončili v Západním Berlíně (Kantkino 21.1.). Na poslední místo vzpomíná Bernard Dicken: "Bylo to opravdu podivné ... když jsme tam přijeli ... atmosféra divná ... velmi podobná Manchesteru ... Berlín, jeho atmosféra je chladná ... anonymní... bylo cítit zlo, zlo války."

Mezitím "New Muzical Expres" při hodnocení uplynulého roku 1979 udělil Joy Division nejvyšší z možných ocenění. "Joy Division se po třech letech spletitých cest objevili jako slibná rocková budoucnost. Svědomí mi nedá, jejich první dlouhohrající deska byla jedním z nejucelenějších a nejdynamičtějších debutů rockové historie."

Po návratu do Anglie 23.ledna 1980 si hudebníci udělali krátkou, ale zaslouženou přestávku po cestách, kterou využili opět k tvorbě nových skladeb. Tehdy např. vznikly skladby jako "Incubation", "Heart And Soul" nebo "Komakino" (název pravděpodobně vznikl na paměť setkání v Berlíně nebo podle názvu tance používaného japonskými hypnotizéry k uvedení svých žáků do transu).

7.února 1980 přijali Joy Division účast na zvláštním koncertu pořádaném redakcí manchesterského magazínu City Fun. Koncert se odehrál v New Osbourne Club a kromě Joy Division - hvězd večera, vystoupili A Certain Ratio, Section-25, Kevin Hewick.

Bohužel, koncert byl částečným neúspěchem vzhledem k tomu, že téhož dne v Apollo Theatre (taktéž Manchester) koncertoval Iggy Pop, který dost podstatně odlákal potencionální návštěvníky New Osbourne Club.

8.února 1980 společně se Section 25, A Certain Ratio a Killing Joke se Joy Division objevili v londýnském univerzitním klubu. Vzhledem k velké popularitě vystupujících skupin byl sál narvaný k prasknutí.

Recenze, jež se později objevili, byly protikladné a jejich autoři chtěli vyzdvihnout Joy Division. Toto jsou ukázky některých z nich:

"Jsem znuděný a nespokojený, zintrikovaný a zhypnotizovaný. Nicméně necítím se pobaven, alespoň to neslyším. Ale nutí mě to přemýšlet. Je to umění nebo nabubřelý nesmysl? Možná z obojího něco. Zajděte si na Joy Division - jistě vás to přinutí k zamyšlení a možná ještě k něčemu ..." (Dave Schlupe. Trouser Press)

"Hudba Joy Division je skutečně syrová a ta syrovost má své kořeny v touhách divoké bestie. Je to syrovost úpadku, fatalismu a nejhorších poklesku. Plné nasazení syntetizérú v žádném případě neubralo na kvalitě a rovnováze jejich hudby, prostě jen zvětšilo počet použitých nástrojů, zahustilo atmosféru, pomíjivou, prchavou hrůzu, již jsou schopni navodit jen Joy Division." (Paul Morley, NME)

"... zahráli nové skladby, jež jsou ještě ostřejší než dříve, přímočařejší a méně barevné. Jsou opět o něco blíže k beznaději a zoufalství, základnímu jádru jejich dosavadní tvorby. Basa je ještě více výrazná a zpěv lana Curtise je ještě expresivnější." (Chris Bonn).

 

<< | Kapitola 1-3 | Kapitola 4-6 | Kapitola 7-9 | Kapitola 10-14 | Koncerty | >>