Joy Division

Historie Joy Division

Kapitola 4

Spolupráce s Tonym Wilsonem, odvážné zahájená v baru Rafters na Stiff Testu, vyústila do kontaktu skupiny a Factory Club. Factory byla Wilsonovým dílem, vyrostla z jeho silné podpory všem mladým kapelám z okolí celého Manchesteru. Koncerty se konaly jedenkrát týdně, vždy v pátek a Factory se tak stala jedinou scénou pro všechny skupiny v Manchesteru. Joy Division figurovali jako hvězda večera na koncertu ve Factory 9.června 1978 (návrh pocházel od samotného Richarda Boona, manažera The Buzzcocks). "Po The Tiller Boys vystoupili Joy Division, kteří se velmi změnili od času, kdy jsem je znal ještě jako Warszaw. Byli rozhodně lepší. Vypracovali se nyní o stupeň výše. Nemá cenu psát o tom, co by řekl Tony Wilson nebo členové skupiny. Prostě Warszaw byli ničím. A potom se náhle objevili Joy Division. A to, co přišlo později, mělo kořeny v tomto počátku." (Nigel Bagley). Plakát ve žlutočemém provedení ve stylu konstruktivistů) oznamující jejich koncert navrhl Peter Saville (později byl odpovědný za většinu projektů a návrhů pro Joy Division).

V červnu roku 1978 Joy Division vydali na vlastní náklady 5000 exemplářů svého maxisinglu "An Ideal for Living" o rozměrech 14x14 palců. "Deska měla být vydána pod značkou naší firmy Enigma, ale zjistili jsme, že existuje ještě jedna značka Enigma. Tak jsme opět byli v situaci - MUSÍME ZMĚNIT NÁZEV", vzpomíná Steve Morris.

Navíc mizerné jakosti desek nepřidalo na kvalitě šestiměsíční skladování a povalování se na policích skladů a Paul Morley to komentoval slovy: "... deska je v hlavních rysech dobrá, ale velmi slabá, pokud jde o zvuk, což je hlavní důvod, proč nemohla být vydána ve větším nákladu."

Obal-plakát byl navrhnut Bernardem Dickenem a skládal se ze čtyř částí 7x7 palců, nahoře po levé straně se nacházel snímek chlapce - bubeníka připomínajícího člena Hitlerjugend, zosobňujícího pojetí "hudby pro mladé". Část v horním pravém rohu uzavírají dvě fotografie vystupující do popředí - jedna Bernarda Dickena a Steve Morrise, druhá zobrazuje lana Curtise a Petera Hooka. Dole na levé straně je umístěn snímek všech členů skupiny u stěny, která vypadá jako vnitřek cely. V pravém dolním rohuje velmi známá fotografie mladého židovského chlapce ve Warszawském ghettu v době II. světové války, se zdviženýma rukama, kterého doprovází ozbrojený gestapák. Mimo to tam jsou čtyři verše skladby "Leaders of Man" z maxisinglu.

Tento obal-plakát byl dozajista "hádankou" (Enigma) i záminkou k obžalobě skupiny ze sympatií k fašismu: "... klasický případ fašismu zneužitého ke zvýšení zisků soudě podle vzhledu ve stylu Hitlerjugend a germánských fotografií. Ale přesto zajímavé a jistě hodné zájmu, jestli Vás přitahuje smutek a ponurost." (Wire-Subway).

Na přelomu července a srpna r. 1978 došlo na dlouho očekávanou nabídku z RCA. RCA vydá jedno LP a podle toho, jak se bude prodávat se rozhodne o dalším. Joy Division byli velmi nemile zaskočení takovýmto postupem firmy. Učinili přece značný krok kupředu, věřili, že už zasluhují něco lepšího a věděli, že mohou lépe prodávat vlastní desku, než ukazovala poptávka. Pár týdnů po "válečné poradě" celé skupiny zazvonil Robert Gretton v noci na Johna Andersona a předložil mu podmínky skupiny. Deset tisíc na ruku a 15% zisku pro kapelu nebo nic. Rozpoutala se strašlivá hádka a konečný efekt byl ten, že Anderson s Grettonem a Joy Division nechtěl mít nic do činění. Celou věc zcela ukončil list právníka, najmutého Joy Division, který prostudoval smlouvu sepsanou v americkém stylu, obviňujíc ho z přílišného liberalismu, který nebyl zcela podle regulí britského práva. Joy Division pohrozili společnosti prohlášením, že budou obviněni, jestli se pokusí vydat album, aby si tak uhradili už vynaložené náklady. Za této situace byla realizace alba absurdní a obě zangažované strany pracovaly dle dohody, podle níž skupina odkoupila dvě pásky za 1000 dolarů. Searling a Anderson byli uspokojeni, že se navždy zbavili celé záležitosti a Joy Division se znovu pustili do hledání gramofonové společnosti, ochotné vydat jim kontrakt, po němž prahnula.

4.září byla skupina velmi dobře přijata v klubu Band On The Wall (Manchester) a obvykle lhostejné publikum se zdvihlo ze židlí v nadšených ovacích, což byl jev v těch místnostech doposud nevídaný. Recenzenti, kteří navštívili koncert, se shodli na názoru, že skupina se v průběhu posledního roku radikálně změnila, a to k lepšímu. Předvedený program uvedl obvykle flegmatické publikum do slušného varu. "Obecně lze říci, že Joy Division hrají provokující a živou muziku, něco na pomezí konvenčních i nekonvenčních praktik Penetration a The Banaheca." (Paul Morley, NME 9.9.19978). Tentýž měsíc vystoupili ještě v Liverpoolu a Bradfordu, načež hned přijali účast na festivalu nazvaném Rock Against Racism (Rock proti rasismu). 20.října se znovu objevili ve Factory Club, společně s hvězdou večera - Cabaret Voltaire. Část koncertu, v níž účinkovali Joy Division, vyvolala v publiku mnohem větší odezvu než se očekávalo. Síla, působivost ukrytá v jejich hudbě zaclonila všechno to, co veřejnost znala z dřívějších koncertů. Hodně diváků odcházelo z koncertu přímo ve stavu vytržení, aniž by si mohli přesně odpovědět, na otázku, jak to, že na ně celá místní kapela tak hluboce zapůsobila? Současně Joy Division byli rovněž zaskočeni svou vlastní, už tak výraznou silou. Všechno co udělali od svého posledního vystoupení ve Factory, byly jen intenzivní zkoušky a dočišťování občasných hudebních kiksů. Hodně zvýraznili bicí. Nalezli styl, který zanedlouho ovlivní podstatnou část britské hudební scény. Téhož večera Joy Division vyrukovali před zástupci hudebního tisku s exemplářem své "dvanáctky" - "An Ideal for Living" a otevřel se problém slabého zvuku staré nahrávky. Protože nynější zvuk kapely byl mnohem vyzrálejší, než z dob, kdy byla pořízena nahrávka maxisinglu a Joy se vyčlenili z řady těžce rozeznatelných punkových skupin ve skupinu, která měla vlastní tvář, byl tento maxisingl vším, co mohli užít pro vlastní reklamu.

Mick Middles vyjadřuje své pocity po poslechnutí desky na koncertu ve Factory Club. "Jitro přichází příliš brzy, otálím se vstáváním; s tupým hučením někde v hlavě a s pocitem sebetrýznění se blížím ke gramofonu. Maxisingl Joy Division leží příliš horký na talíři. Čekám, kdy uslyším třesk padající jehly a jsem připraven na svůj osud. Začíná hrát hudba - temná, hlasitá, možná něco ve stylu dřívějších Black Sabbath. Text písně se nelítostně zavrtává do hlavy. Nikdy, v celém svém životě recenzenta desek jsem neslyšel desku nahranou tak hlasitě. Druhá skladba je také hlasitá, ale více experimentální. Je těžké to s čímkoliv porovnat, možná snad s Wire. Na každý pád je to velmi dobré, nemohu být více upřímný ve svých myšlenkách." To vlastně tato "dvanáctka" započala tradici odkazů Joy Division, vyrytých ve vinylu vedle posledních drážek desky: Don' t ever let it fade away (Nikdy nedopusť, aby to pominulo) A strana a Feel clossing ing (Cítíš - blíží se konec) strana B. Oba fragmenty pocházejí ze skladby Digital. Náklad 1200 exemplářů zajistila firma Anonymous Records v říjnu 1978 (Anon-1).

V tomtéž měsíci se Joy Division (11x) objevili v Cargo Studios v Rochdale, aby tam nahráli dvě skladby /4/, jež by měly reprezentovat na maxisingiu (směs skupin z Půlnoci), který vycházel opět u Factory.

Přestože existovala určitá nedorozumění, týkající se nahrávek na maxisingiu (členové skupiny se doslechli, že producent Martin Zero ignoroval množství jejich materiálu a namixoval skladby ve studiu za nepřítomnosti Roberta Grettona), byli Joy Division s výsledkem spokojeni. Singlové album bylo vydáno 24.prosince a během měsíce bylo rozprodáno 5000 desek. Skladby Joy Division byly na kompilaci dobře přijaty a Paul Morley ve své recenzi psal o jejich "dvou smazaných obrazech rozpaků a prázdnoty, o chybějícím článku mezi Elvisem a The Banshees ".

Ale vraťme se k listopadovým koncertům, které skupina odehrála mimo jiné v Canterbury, v Reading a Altrichem. Poslední z uvedených recenzoval Mike Michalls v "Record Mirror": "Joy Division jsou O.K. a ... za dobu uplynulých 12 měsíců pozbyli svého sblížení s nacizmem a místo toho se zkoncentrovali ke kompaktní tvorbě dynamické hudby s texty, jež vyčnívají z průměru."  Nakonec potvrdil, že: "...celkový zvuk je svázán s pozdními sedmdesátými léty, hlavně díky kovové kytaře Bernarda Dickena ve stylu The Banshees, který se zbavil svého dřívějšího pseudonymu "Albrecht". Vliv Německa je nadále cítit z témat většiny jejich skladeb, nevyjímaje Leaders Of Men, jedinou skladbu, kterou znám z jejich prvního maxisingiu "An Ideal for Living". Žádný z titulů nebyl předem uveden a současně ani nedošlo k žádnému představování na scéně, což výrazně odpovídá jejich surovému a ostrému image."

 

Kapitola 5

Přes problémy plynoucí ze shody názvu s Warszaw Pact, rozhodnutí spojené s odložením koncertů v Londýně podle slov Roba Crettona: "Bylo opravdu vědomé. Chtěli jsme trochu počkat, až budeme mít více věcí na desce." Ale skupina nečekala znovu tak dlouho a nakonec 27.prosince vystoupili v Londýně - 2,5 roku po tom, co se dali dohromady (klub The Hope and Anchor), přičemž vstupné na jejich koncert činilo ... 60 pencí! Toho večera klub opravdu nebyl přecpaný, premiéru Joy Division v Londýně si přišlo shlédnout asi 30 diváků.

"Joy Division usilují o to, aby byli ponurou skupinou, ale vlastně jsem se musel chechtat. Na scénu vstupují se zachmuřenými obličeji. Nejvíce popuzený a podrážděný se zdá být zpěvák skupiny lan Curtis. Mezi jednotlivými čísly neřekl ani slova, kromě strohého ohlášení, že skupina má v úmyslu naladit nástroje. Ta ponurost je odlišuje, ale nemá nic společného s provokačními záměry. Považuji "znuděné" Joy Division za tupé a prosté nářadí, komické ve svém nadměrném zděšení." (Nick Tester).

Paul Ramboli (NME) o něco méně frustrovaný a zaujatý než Tester, se díval toho večera nejen na skupinu, ale také na prostředí, v němž Joy Division hráli. "V popředí velmi intimní scény hlouček okolo 12 nebo více mladých hochů, kteří střežili svá práva na vymezené teritorium, jakoby to byl jistý druh konspirace, číšníci obcházejí a sbírají lístky. Prostranství před scénou bylo žárlivě střeženo. Bledě zelená světla je odlišovala od okolního davu, vcelku zanedbatelného. Přišli, bůh ví odkud, aby shlédli Joy Division. Jediný reflektor osvětluje svým světlem mikrofon uprostřed scény a hlavy již vzpomínaných fanoušků. Reflektor odlišuje z jednotlivé masy pouze zpěváka lana Curtise. Část členů Joy Division je pohroužena v temnotě, když se rozléhá ostrý kovový rachot. Tělo zpěváka je chvíli v klidu, chvíli se chvěje, pulsuje - je to šílený derviš života uvězněný paprskem jediného reflektoru. Kdyby jste mohli zapálit svíčku a osvětlit zákulisí scény, zpozorovali byste pravděpodobně i jejich nezvykle staré oblečení. Na tom není nic zvláštního. Je možné také vidět rostoucí zanícení ve tvářích diváků, do té doby uzavřených a nepřístupných v nepřetržitém přílivu hudby. Je to bezesporu znamenitá a nejpůsobivější nová skupina, která se objevila tohoto roku v našem kraji. Joy Division putují sami se skloněnými hlavami..."

V rozhovoru o skupině tehdy lan vypovídá o rozčarování, jehož se dočkali v minulosti i o nadějích do budoucnosti: "Svého času jsme zněli tak, jako by to všechno skončilo, ale poněvadž nás všichni ignorovali, kontrakt se společností, která Vám nemůže zajistit ani pravidelný příjem na živobytí. Chtěli bychom být mimo. Bylo by dobré, kdyby Tom Wilson řekl, že nám zaplatí za nahrání alba pro Factory. To by bylo O.K. Nemáme na to, abychom ho vydali ve vlastním nákladu. Takže buď zůstaneme mimo jakýkoliv systém, nebo na něj přistoupíme a budeme se v něm snažit něco změnit."

Současně s tím, jak se Joy Division objevili na Londýnské rockové scéně, přišla nabídka z Rádia One od dnes již legendárního discjockeye Johna Peela, aby skupina něco natočila ve studiu BBC v Maide Vale v Londýně - 31.1.1979 (producentem nahrávky byl Bob Sargeant). O dva týdny později, 14.2. byla odvysílána první část zhotoveného programu  /5/.

1.března se objevili podruhé na londýnské scéně, což se odrazilo zvýšením cen vstupného na 75 pencí. (Že by vzrůst popularity Joy Division díky vysílání Johna Peela?) Tehdy ještě měl koncert Joy Division ohraničený počet skladeb, jež mohli hrát a na rozdíl od pozdějších vystoupení na každém koncertu hráli právě tytéž skladby. Když se veřejnost toho večera domáhala nějakých přídavků, Ian odpověděl, že zahrají píseň předvedenou už jednou během koncertu, poněvadž ... jim právě skončil repertoár.

Šéf pomocného oddělení Radar Records s Názvem Genetic (společnost Radar byla pod vedením MEA) Martin Rushent byl unesen možnostmi Joy Division. Když se Joy Division ocitli podruhé v Londýně, vzal je do Eden Studia, kde nahráli za jeden den demo-tape se čtyřmi skladbami. Producent se chtěl přesvědčit, jak skupina pracuje ve studiu a skladby (pouze 2 z nich zůstaly ukončené) zachycují Joy Division velmi bezprostředně, bez žádných efektů. Nicméně Radar měl v té době finanční problém a nemohl (nebo nechtěl?) uzavřít se skupinou smlouvu. Ostatně Joy Division se už dávno předtím rozhodli, že zůstanou dále všichni v původních zaměstnáních až do chvíle, kdy jim nějaká konkrétní gramofonová firma nabídne smlouvu i pravidelný příjem. Pásek z Eden Studia /6/ nebyl nikdy vydán a zůstal majetkem Rushenta.

Když už bylo jasné, že Genetic nezamýšlí podepsat se skupinou smlouvu, rozhodli se pro jinou možnost. Vzpomíná Tony Wilson: "Jednoho večera jsem se objevil v klubu Band On The Wall s manažerem Joy Division Robem Grettonem a on se náhle zeptal: "Proč bychom nemohli nahrát album u tebe?" Rozhodující tu byl fakt, že Rob Gretton prostě neměl rád velké gramofonové firmy. Smlouva s Factory Records byla uzavřena jako všechny smlouvy Factory s ostatními skupinami, bez zbytečně svazujícího kontraktu, poněvadž Wilson vždy věřil v naprosté právo a absolutní volnost skupiny odejít, kdy se to členům zdá nejvýhodnější. "Představoval jsem si, že za rok už budeme mnohem známější, uznávaní po celém kraji. Už jsme se konečně dostali ze zakopané provinční díry. Teď dobýváme Londýn. Nevím, jestli je to dobré nebo ne, ale chceme natočit album právě teď. Zvuk kapely se musí od základů změnit. Už nyní je úplně odlišný od těch dob, kdy, jak si vzpomínám, jsem se stal jejich manažerem. A nyní v této chvíli se musí znovu změnit. Rozvíjí se." (Rob Gretton, březen 1979).

Duben strávili více na zkouškách před nahráváním. Martin Hannet zařídil slevu v poplatcích za užívání Strawberry Studios ve Stockportu v době mimo největší provoz. Tam se také rodilo jejich první LP. Vyústěním všech zkoušek a celé práce za poslední měsíc bylo čtyři a půldenní zničující nahrávání ve Strawberry s Hannettem coby producentem. Pracovali od druhé hodiny odpoledne do čtyř ráno. Výsledkem bylo patnáct a půl nahrané skladby, z čehož bylo deset nejlepších vybráno na debutní album skupiny.

Po jeho ukončení vystoupili Joy Division 3.května v Liverpoolu na benefičním koncertu Amnesty International. Ian Wood vyslovil svůj názor na Joy Division a jejich tvorbu: "Drobní a nevýrazní vzhledem, obecně Joy Division nastiňují vědomě temnou abstrakci průmyslové současnost. Naneštěstí, kdo kdy pobýval v chudinských slumech půlnočního průmyslového města ví, že jejich vize je neobyčejně důkladná. Hudebně mohou Joy Division dát komukoliv mnohem větší lekci, než jakákoliv jiná. např. heavy-metalová skupina. Osoba Iana Curtise dokáže, že Joy Division jsou opravdu výjimeční. Drobná delikátní postava se pohybuje s lehkostí a jistotou. Jeho hlas je podivně mocný, v očích má stín pokory a strachu. Když Joy Division odešli ze scény, cítil jsem se emocionálně zcela "vyždímaný". Oni jsou bezesporu "opravdovou skupinou" současnosti."

Po návratu z Liverpoolu Joy Division odehráli několik koncertů v klubech ve společnosti takových skupin jako např. Orchestral Manouvres In The Dark, A Certain Ratio. Něco později Factory společně s Final Solution (skupina nadšenců, kteří tehdy zorganizovali několik nejzajímavějších koncertů v Londýně) začali připravovat Joy Division na vystoupení ve velké londýnské hale Acklam Hall. Koncertu předcházela značná reklama v hudebním tisku, byly rozdávány plakáty v obchodech s hudebninami a prodávaly se také speciální placky s nápisem Joy Division At The Aklam (s chybou v názvu klubu). Nicméně v té době ještě publikum nedozrálo. Joy Division byli velmi dobře přijímáni v malých klubech jako The Hop, Anchor či Marques, ale nebyli schopni zaplnit halu velikosti Acklam, tím spíše, že se koncertu zúčastnily další skupiny z Factory, ještě méně známé jako Joy Division.

Mezitím se lan intenzívně učil hře na kytaru a současně prověřoval své síly společně s kapelou na koncertech. Na jednom z nich náhle zhasla všechna světla na scéně, což uvedlo Curtise do paniky, poněvadž ve vzniklém pološeru scény neviděl křídou nakreslené znaky, které rozmístil po stěnách, aby mu napovídali, jak hrát příslušné akordy.

 

Kapitola 6

V červnu r. 1979 se ukázalo konečně první album skupiny "Unknown Pleasures" (Neznámé rozkoše). Nyní po sebevraždě lana Curtise není možné "Unknown Pleasures" poslouchat bez toho, že bychom neslyšeli stín blížící se katastrofy, psal Vieclav Weiss v MM 2/84. "Smrt přerušila totiž vše, co mohlo být uměleckým dílem a zároveň jedním z mnoha produktů hudebního průmyslu ovládaného žebříčky hitparád, v podobě intimní a tragické výpovědi člověka, který se nedokázal vyrovnat s obvyklými problémy při vstupu do světa dospělých. Skladba "Disorder", která zahajuje "Unknown Pleasures" je ještě obvyklou výpovědí o chlapecké bezradnosti ve světě, který se zdá být autoru cizí a nepřátelský.

"Insight" začíná sugestivním efektem skřípotu zavíraných dveří. Na fotografii umístěné na vnitřním obalu desky jsou dveře ještě pootevřené; text "Insight" obhajuje ještě postoj rezignace. Proces subjektivizace vnitřní zkušenosti a času se prohlubuje. Provázena těsným rámem vlastních zkušeností se minulost rozpadá v nicotě nostalgických vzpomínek. Budoucnost se jeví jako klamný sen, absurdní výtvor člověka, jehož osud je již dávno zpečetěn. Zůstává pouze přítomnost, úchvatná chvíle existence zbavené jakéhokoliv snění. Stojíc na prahu těch dveří je připraven vstoupit a překročit práh. "Už se vůbec nebojím." Za dveřmi je samozřejmě smrt. Z perspektivy pozdější tragédie je tato metafora více než citelně srozumitelná.

Za života lana Curtise nebylo dílo Joy Division interpretováno vždy tak jednoznačně. Ion Savage, autor velmi pronikavé recenze "Unknown Pleasures" v Melody Makeru, viděl v hudbě Joy Division jen další pokus o přenesení existenciálních témat epochy průmyslové civilizace jako stresy, strach, osamělost, na platformu populární hudby. Hodnotu podnětů obsažených na desce nespatřoval v tématech, řešených literaturou už dávno, ale ve spojení vize a její emocionální intenzity. U příležitosti takových skladeb jako např. "Interzone", výmluvného a velmi originálního obrazu záhuby v prostředí velkoměstského labyrintu, chladně vyzývavých, ponurých slumů se skličující monotónní architekturou nebo "Shadowplay" - úporné vize urbanistické noční džungle s atmosférou města jako je např. Manchester, pomníku průmyslové revoluce proti člověku samému. Nepostřehl však, že hranice mezi poetickou alegorií a neurotickou fantazií je ve skladbách velmi nevýrazná. Že obrazy vyvolávané v textech lana Curtise tvoří vizi těžkého snu, zbaveného ostrých kontur skutečnosti, že jeho tvorba se dostává do konfliktu mezi jím samým a vlastní fantazií.

První strana desky "Unknown Pleasures" je nazvána "Outside" (venek, zevnějšek) a současně autor textů zaujímá více a více pozice pozorovatele, jeho výpovědi nenávratně směřují ke krajnímu subjektivismu. Svět je to, co umírá a hasne v něm samém. Nenechme se mýlit skladbou "She' s lost control", mylně zavádějící do středu Curtisova zájmu přítomnost třetí osoby, dívky, která ztrácí kontrolu nad vlastním jednáním. Posuzujeme-li celou tragédii nezaujatě z bezpečné vzdálenosti, zjistíme, že nás autor vlastně seznamuje s osobní izolací. Neexistují styčné body mezi jeho osamocením a záhubou někoho cizího. "She' s lost control" se nám nyní jeví jako další varianta témat obsažených v celé tvorbě Joy Division: muka vlastní koexistence (Candidate, I Remember Nothing)." Tolik Vieslaw Weiss.

Obal alba "Unknown Pleasures" byl výlučně dílem Petera Savilleho, který zcela popřel většinu vžitých zásad projektování a vytvořil si originální, vlastní, osobitý styl. Obal desky vznikl na popud samotné skupiny, grafika na "Unknown Pleasures" je myšlenkou Bernarda Dickena. Nejdříve navrhoval bílý obal a černý okraj, ale nakonec se shodl se Savillem, že větším dojmem zapůsobí černý obal. Snímky na vnitřním obalu dostal Seville od skupiny, byly vytrženy z nějaké knížky. Teprve o dva roky později zjistil, že to byl slavný obraz Ralpha Gibsona. Přestože bylo album vydáno malou nezávislou firmou, bylo "Unknown Pleasures" nevídaným úspěchem a do června 1982 bylo prodáno více než 100 000 výlisků. To ostatně rozhodlo, že skupina zůstala už navždy spojena s firmou Factory Records. Dodatečně byly vydány ještě 2 skladby jež vznikly během nahrávání "Unknown Pleasures", a to na kompilaci "Earcom 2: Contradiction" II. Mimochodem v rubrice, ve které každá ze skupin prezentujících se na maxisinglu Earcom 2 sdělovala své hlavní hudební ambice a cíle, Joy Division napsali: "žádné", což vedlo jednoho nešťastného francouzského novináře k představě o jejich brzké proměně v "The None" (Nic).

 

<< | Kapitola 1-3 | Kapitola 4-6 | Kapitola 7-9 | Kapitola 10-14 | Koncerty | >>