Joy Division

Historie Joy Division


Upozornění: Text o historii JD může obsahovat překlepy a chyby, které byly způsobeny před léty přepisováním a nyní skenováním (originální text krapet vybledl). Takže prosím o shovívavost, případně o spolupráci – napiště mi e-mail a já Vámi objevené překlepy a chyby opravím. Děkuji mnohokrát.

 

Kapitola 1

Historie mnoha rockových skupin, jež vznikly na přelomu 1976-77 začala u skupiny Sex Pistols. Mnoho rockových superhvězd těch let muselo ustoupit otrhaným apoštolům nové kultury - punkrocku. Začal velký předěl v historii rockové hudby. Poslední léta ve Velké Británii probíhají ve znamení beznaděje a nejistoty: No future, nezaměstnanost, inflace, zhoršující se zdravotní prostředí, rasové a náboženské konflikty, to jen doplňuje celkový obraz tehdejší doby. Nastupující generace mladých lidí, rockové skupiny nevyjímaje, pociťuje tuto tíživou situaci velmi intenzívně. Proto se stal Britský New Wave rock tak ponurým a bezvýchodným. Punk ve svých počátcích měl být podle prvotních autorů jakýmsi zrcadlem nihilistických pohledů rozčarování a vzteku nastupující generace, která spíše instinktivně než vědomě vycítila, že není vše v pořádku na "nejlepším ze všech světů". Ve snech manažera Sex Pistols, Malcolma McLarena, měla tato kapitola určit také epilog rockové historie.

Události se však vyvinuly nesouhlasně s jeho očekáváním, a tak už v roce 1977 The Clash na své první dlouhohrající desce nabídli zcela odlišný postoj, raději konstruktivní, než jen prázdnou anarchii.

Iloward Devoto, autor punkrockových hymen "Boredom", "Breakdown" a "Orgasm Addict", který nenadále opustil mateřskou formaci Buzzcocks, aby se objevil na scéně Magazíne, hrající zcela odlišnou hudbu, jen nasvědčuje určitému obratu v myšlení. Od ortodoxního punku se odtáhla také skupina Jam.

Vznikající nový rock začal čerpat inspiraci z oblastí, jež s hudbou dosud přímo nesouvisely. Mnohé skupiny jsou očarovány malířstvím a provádějí experimenty s barvou, nasycením zvukových odstínů, snaha o evokaci plastického obrazu (Leughing Hands, 23 Ski Doo). Hodně je i skupin, jež se nechaly inspirovat masovými médii (Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire, Negativland, Dome). Najdou se i skupiny, které se zabývaly oblastmi tak hudbě vzdálenými, jako je např. medicína a psychiatrie (Surgical Penis Klinik). Naprostá převaha je však skupin, jejichž tvorba je ovlivněna působením filozofie a literatury (Cure, Pere Ubu, Devo, Talking Heads, Joy Division). Jistě, není to spojení zcela neznámé, ale dříve byl vliv jiných oblastí umění, např. na klasickou hudbu spíše nepřímý. Literatura, filozofie či malířství působily hlavně prostřednictvím pocitů na osamělého čtenáře, či diváka. Naproti tomu v současném rocku je toto působení více bezprostřední a mnohem výraznější.

Cabaret Voltaire, Cure, Joy Division, Siouxsie and The Banshees - to jsou skupiny, jejichž tvorba je silně ovlivněna filozofií existencialismu (Heidegger, Sarte, Kierkegaard), francouzským novým románem (Butor, Robbe-Crillet), absurdním dramatem (Jarry, Ionesco) a poezií (Thomas, Rilke). Přičemž hlavně tu šlo o spojitost či jednotu duchovní, tzn. podobné reakce na současné dění ve světě - společná témata, podobné otázky i jejich vysvětlení než o to, že by se z členů skupin stali nudní knihomoli nebo senilní vykladači cizích myšlenek.

Osudy Joy Division potvrzují, že v období dominujícího punk rocku bylo skutečně lehké stát se profesionálem, což ale neznamená, že do špičky se probilo mnoho umělců bez skutečného talentu. Skupina Joy Division byla skutečně doceněna až po smrti lana Curtise - zpěváka kapely a autora všech textů. Dodejme, že smrti dodnes nevyjasněné a plné nezodpovězených otázek. O nehasnoucí slávě jejich legendy svědčí i to, že jejich singl "Love Will Tear Us Apart", nazývaný některými singlem všech dob, se neustále vrací na žebříčky alternativních hitparád.

 

Kapitola 2

Červenec 1976. Mládež tehdejšího Manchesteru je napjata skutečností, že do jejich města - působiště Howarda Devoty a jeho nové skupiny Buzzcocks měli zavítat legendární Sex Pistols, aby společně vystoupili na koncertě v Lasser Free Trade Halí. Nájezdem na Manchester , tzv. "Anarchy Tour" dokázaly uznávané veličina punkrocku The Sex Pistols, The Heartbreakers a The Clash mladým lidem nejen z Manchesteru, ale z celé Anglie, že každý může založit vlastní kapelu, ať umí hrát nebo ne. Není tedy proč se divit, že nové skupiny se v Anglii začaly rodit jako houby po dešti. Bernard Dicken Albrecht (pravé jméno Summer), Peter Hook a Terry Mason - spolužáci ze školních lavic tehdy založili svou vlastní kapelu Sllff Kittens. Byli hotovi společně vystupovat v době kdy se "Anarchy Tour" už reprezentovalo publiku v klubu The Electric Circus, a to 9.12.1976. Zmínka o jejich existenci se objevila dokonce v "Sounds", kde mladí, s nimiž se tam střetli, mluvili o jednom a tomtéž - byli ve fázi zakládání vlastních skupin a Stiff Kittens měli ze všech nejgrotesknčjší návrhy. (Peter Silverton - Sounds 19.12.1976).

Ještě do konce téhož roku se lan Curtis (nar. 15.7.1956) jako nadšený fanoušek Iggyho Popa a The Velvet Underground, seznámil se členy Stiff Kittens a o několik týdnů později byl již jedním z nich. Možná, že k tomuto kroku ho částečně pobídlo i opravdové rockové vření, které rozpoutali na britské scéně Sex Pistols.

Ihned po rozdělení nástrojů začaly společné zkoušky. Terry Mason zasedl za bicí, ale měl za sebou jen několik lekcí, a tak zůstával za ostatními poněkud pozadu. Nakonec usoudil, že se ke skupině přidá raději jako manažer. Bylo dohodnuto, že Beniard Dicken bude hrát na sólovou kytaru a lan, který napsal už množství textů, zůstal zpěvákem skupiny, lan Curtis později vzpomínal: "Prostě jsme se učili hrát. Opravdu! Nemohli jsme tomu uvěřit, ve skutečnosti jsme o tom nikdy nepřemýšleli. Ale bylo to nádherné, tím více, že žádný z nás nebyl předtím v žádné skupině."

Před skupinou vyvstala otázka obsazení bubeníka. S tím nenadále pomohl Richard Boon, který připravoval vlastní koncert v Electric Circus v Manchesteru a navrhl skupině, aby ho uvedla. "Bylo důležité, aby se publiku V Manchesteru prezentoval ještě jeden soubor z jejich města, protože nás bylo velmi málo." Ve skutečnosti šlo o to, rozehřát publikum před vystoupením místní chlouby - The Buzzcocks, a tím udělat dobrý dojem na přišlé novináře.

Nový bubeník " dohozený" Boonem, Tony Tobac, neměl mnoho času na zkoušení, tím spíše, že došel ke skupině až 1 den před jejich vystoupením.

Přestože na všech plakátech a pozvánkách je uváděli pod názvem Stiff Kittens, oznámili členové kapely Boonovi těsně před vystoupením jeho změnu na Warszaw. Hledat v názvu Warszaw nějaké sympatie členů k Polsku by bylo bláhové. Nový název byl odpovědí na píseň Davida Bowieho "Warszawa", pocházejícího z alba "Low". (Vydáno v červnu r. 1977). Píseň líčí povstání varšavských židů proti hitlerovcům. Mimo jiné je to jedna z nejmelancholičtějších Bowieho písní. Je však také docela možné, že Warszawa se objevila v názvu kapely jako nereálné město, vzdálené stovky kilometrů, možná ani ne jako město, ale jakýsi znak zbavený jakéhokoliv významu, takže význam si je možno domyslet. Bernard Dicken tehdy s ozbrojující upřímností potvrdil, že: "je to nic neříkající název, ale nechtěli jsme předem být nějak nazváni."

Jejich první vystoupení (vinou bubeníka) znělo spíše jako zkouška než jako představení. Naštěstí na plakátech figurovali po boku místních populárních Buzzcocks, nemluvě o skupině z Newcastle - Penetration, nemohlo se tedy o jejich vystoupení mlčet. Paul Morley z NME ho popsal následovně: "Podivná sebejistota těch hochů nabízí srovnání s The Faces. Temná, zlá kouzla. Možná, že hrají příliš přístupně, ale mají v sobě jistotu, jakousi jiskru, která publiku vsugeruje, že mají hodně co říci, přestože některé pasáže byly nepochybně nudné."

Ačkoliv Morley byl překvapivě prorocký a s Warszaw spokojený, nesdíleli všichni novináři jeho nadšení. Delikátně řečeno, byli mírně rozčarovaní. Příkladem obecného názoru na neslavný debut skupiny Warszaw byla recenze téhož koncertu, která vyšla v Souuds. "Co hledali na pódiu Skiťf Kittens, Warszaw nebo jak se budou jmenovat v příštím týdnu, když jejich vystoupení bylo naprostým fiaskem. Kytarista je určitě, nějaký uprchlík ze střední školy. Na basistovi byl nejlepší jeho účes a co se týče zpěváka, ten nezanechal vůbec žádný dojem. Při hraní rifu snad z pátého čísla, jsem již neseděl na svém místě a nechápu, jak mohl i ten nejskalnější fanda vůbec vydržet. Pomlčme raději o vrácení peněz."

Poté se Warszaw na několik týdnů přesídlili do Manchesterského klubu Rafters, skupina neměla oficiální vystoupení, ale několik "drobných" incidentů bylo příčinou toho, že museli tato místa urychleně opustit. Jednoho večera, po jejich příchodu na scénu začala selhávat aparatura. Bylo to příšerné a nedali se poslouchat. Pak všechno rozmlátili na padrť. lan byl úplně šílený, rozvalil celé pódium, seskočil do hlediště, rozmlátil všechny sklenice v dosahu a ohrožoval diváky rozbitým sklem.

Během jiného koncertu se lan zničehonic rozhodl udělat efektní číslo, vběhl na scénu, v šílených poskocích mával mikrofonem a z plných plic řval: "Warszaw, Warszaw!". Skákal tak rychle, že spadl ze scény hlavou dolů a letícím mikrofonem málem poranil zkoprnělého discjockeye.

Po pěti týdnech společného vystupování bubeník Tony Tabac opustil skupinu z důvodů zdravotních i z osobních neshod s ostatními členy skupiny. Skupina si tehdy podala inzerát v místním hudebním časopise "Shy Talk", na který odpověděl Steve Brotherdale a zanedlouho se s nimi spojil. Společně zkoušeli v klubu Black Swan, v němž napsali např. skladbu "Novelty". S kompletním stavem se Warszaw rozhodli přistoupit k nahrávání prvního demo-snímku. Byl nahrán s cílem pozdějšího angažmá na vystoupení. /1/ (viz. příloha).

Nahrávání proběhlo v Pennie Sound Studios , 18. července 1977. Steve Brotherdaie na to vzpomíná: "Přišli jsme do studia těsně po poledni a odešli okolo jedné v noci. Všechno zůstalo nahrané napoprvé a potom se jen mixovalo. Když jsme vyšli ze studia, měl každý kopii demo-pásku."

Těsně potom skupina zase ukončila koncertní činnost, protože podobně jako mnoho tehdejších kapel měla problémy s nalezením a udržením vlastního bubeníka. Steve, jak už to tak bývá, se čerstvě oženil a poněkud pozměnil stupnici svých hodnot. V prvních dnech srpna si ho vypůjčili The Panik - prý jen za účelem nahrání singlu. Steve už se pak k Warszaw nikdy nevrátil. The Panik měli mnohem více možností než Warszaw. Především měli něco, čeho se Warszaw nedostávalo - zkušeného manažera Roba Grettona. Ten se snažil od Warszaw odloudit i lana. lan s nimi dokonce i zkoušel. Stewe pustil nahrávky The Panik ze singlu a lan zpíval. Jeho hlas se však vůbec nehodil do rychlého a těžkého stylu The Panik, a tak lan zůstal nadále u Warszaw.

Nezbývalo než vyvěsit ve městě inzerát na nového bubeníka. Týden nato se přihlásil Steve Morris, který však doposud neměl příležitost si Warszaw poslechnout. Nikoho ve skupině sice neznal, brzo si však s ostatními z Warszaw rozuměl a zanedlouho se stal rovnocenným členem kapely. Přes potíže Warszaw s hledáním nového bubeníka skupina neustávala v činnosti. Warszaw oznámili v tisku, že využili přestávku v koncertování ke skládání nových písní. Po několikatýdenních zkouškách byli Warszaw znovu hotovi s koncerty začít. 

V říjnu r. 1977 byl zavřen Electric Circus Club. Od května 1977 byl centrem vznikajících skupin celého Manchesteru. Za dobu svého působení se stal jakousi Mekkou místní mládeže. "Pokud se rychle neožereš nebo ze sebe neuděláš úplného debila nebo pořádně nekřepčíš, pokud neokusíš zakázané hned napoprvé, jestli nebliješ pravidelně celý večer, nezkusíš-li jak chutná polibek s někým téhož pohlaví, jestli tam neusneš na celé hodiny, jestli ne..., to znamená, že jsi nikdy nebyl opravdovou součástí The Electric Circus Club.", psal ve svém požehnání Paul Morley.

Skupiny z okolí Manchesteru nenechaly uzavření klubu jen tak bez odezvy, tím spíše, že mnohé z nich, jako např. Warszaw, v nich vlastně začaly. Přes dvě noci drželi protestní shromáždění jako důkaz památky klubu. V rozlučkových koncertech vystoupily mimo jiné skupiny: The Panik, V2, Steel Pulse, Warszaw, The Sluga, The Fall, Magazíne, Buzzcocks, The Perfecte. Nahrávky zůstaly u Virgin a byly později vydány na desce "Short Circuit", "Live at The Electric Circus" (Virgin VCL-5003). Můžete na ní nalézt také jeden přídavek Warszaw - "At A Later Dáte".

"Nejdříve jsme netušili, že nás nahrávají, nakonec ještě i vybrali nejhorší píseň. Ale co do honoráře, myslím, že jsme Virgin zůstali dlužni.", řekl později lan Curtis.

Přestože Warszaw zmizeli ze scény na několik měsíců, a nikdo na ně zvlášť nevzpomínal, bylo jejich znovuobjevení milým překvapením, tím spíše, že: "hráli chytře, vystoupení mělo styl a sílu", jak potvrdil Paul Morley.

Dílko "At a Later Dáte", pocházející z koncertní desky vydané Virgin, se nikdy nestalo populární - ne z důvodů hudebních, ale z důvodu často špatně citovaného a ještě hůře pochopeného sloganu, který Bernard vykřikuje do publika: "Zapomněli všichni na Rudolfa Hesset?". Hess, hitlerovský válečný zločinec, nebyl nikdy oblíbencem Bernarda. Dicken tím chtěl jen vyslovit svůj názor na téma nedostatku humanismu v mezilidských vztazích, a ne vyzývat k sympatiím s hitlerovci.

Tato epizoda však byla počátkem pomluv o pro-nacistických sympatiích obestírajících Warszaw, pomluv, které se tálily za skupinou celou jejich krátkou kariéru. Na jejich koncertech nikdy nebylo vidět fašistické relikvie (na rozdíl od jiných punkrockových skupin těch let), Warszaw nikdy nepublikovali rozhovor charakteru rasistického (jako např. Sham 69 na počátku své éry), ani politického. Žádná z písní Warszaw nevyzývala k sympatiím s fašismem, avšak nedostatek veřejných výpovědí a článků Warszaw na téma jejich tvorby utvrdil část tisku v poznání, že skupina něco před veřejností skrývá. Někteří tehdejší novináři byli posedlí touhou odhalit toto tajemství. Protože se jim to samozřejmě nepodařilo, hlásali nesmysly o něčem nerozluštitelném, o zašifrovaném fašismu v jejich tvorbě. Byli i takoví, jako Mick Middles, kteří skupinu bránili. Mick mimo jiné píše: "Warszaw byla neprávem neslušně nazvána fašistickou. Tomuto nedorozumění dopomohl částečně jejich vzhled, který měl výrazné rysy módy 40. let."

V prosinci 1977 se skupina vydala na zkoušku do T.J.Davidson Practice and Recording Studia, a hned nato do Pennie Sound Studios, aby nahrála svůj první oficiální maxisingl. Nesl název "An Ideál For Living". /2/ a obsahoval čtyři skladby. Davidson slíbil financovat náklad desky a postarat se o její nahrání a distribuci. Skupina však nepovolila její vydání poté, co uslyšela mizernou kvalitu nahrávky (o půl roku později se přece jen ukázala, ale to již pod značkou Joy Division). Na Silvestra 1977 v liverpoolském klubu The Swinging Apple totiž zahráli svůj poslední koncert jako Warszaw.

 

Kapitola 3

Začátkem r. 1978 se Warszaw rozhodli rozšířit pole své působnosti a vystoupit v Londýně, což byl vcelku jasný krok s cílem získat konečně kontrakt na desku. Ale jak jim bylo řečeno v jedné z důležitých větších koncertních společností - skupina s názvem Warszaw by mohla mít těžkosti se sháněním koncertů v hlavním městě z velmi prostého důvodu - asi od konce listopadu 1977 se na britském hudebním trhu objevilo album "Needle Time" londýnské skupiny Warszaw Pact (Warszaw Pact si vydobili v hlavním městě značnou popularitu, pořádajíc pravidelné koncerty v Hammersmith' s Red Cow. Vzhledem k tomu, že šlo o další budoucnost Warszaw z Manchesteru, skupina se rozhodla podstoupit riziko spojené se změnou názvu. Po krátké diskusi vybrali Joy Division - název pocházející původně z hrůzostrašné pověsti o sadomasochismu za zdmi německých koncentračních táborů, nazvané "The House of Dools" (Dům loutek). Úryvek z knihy použili Joy Division (v části podléhající cenzuře) jako slova v písni "No Love Lost". "Joy Divisions" byly prostitutky v koncentračních táborech, kterým byl ušetřen život za to, že dělaly společnost táborovým oficírům. V názvu je skrytá očividná ironie a mimo to i politická narážka. Pod novým názvem Joy Division tady debutovali v manchesterském klubu ve středu 25. ledna 1978. Na plakátech figurovali ještě jako Warszaw, aby se veřejnost dovtípila, poněvadž o Joy Division ještě neměl nikdo ani ponětí. Toho večera lan Curtis už dobře naladěn, byl vyhozen z klubu ve chvíli, kdy se snažil očistit scénu od střepů skla rozbitého předchozí skupinou, vytvářejíc tím ještě větší zmatek. Vrátný ho nechtěl vpustit dovnitř po celých 15 minut - tedy přestávku, po níž měli Joy Division nastoupit na scénu. Když vyhazovač postřehl, že z klubu vyhodil zpěváka následující skupiny, pustil ho zase na sál. Ale tímto těžkosti neskončily; při třetím čísle se hned pod pódiem strhla rvačka a Peter Hook se vmísil do davu, aby chytil viníka. Díky rozhodnému zásahu vedení klubu, které pohrozilo jeho okamžitým zavřením, jestli rvačka neskončí, Joy Division dohráli svůj koncert do konce. Debut skupiny pod novým názvem dopadl vcelku dobře.

lan Curtis neustále usiloval o získání kontraktu na desku. Později vzpomínal: "Pokud šlo o materiální stránku věci, vše šlo vcelku dobře. Ale cítili jsme, že ležíme stranou. Nikdo nám nepomáhal. Bylo to těžké rozčarování, ale současně nás to pohánělo k další činnosti v duchu hesla - však my jim to ukážeme." Curtis navázal kontakt s Derekem Brenwoodem, manažerem zastupujícím RCA, Brenwood a lan se poznali už před rokem. Když skupina nahrála "An Ideál for Living", Curtis dal Brenwoodovi kopie snímků a ten je poslal do RCA s návrhem, aby se skupinou uzavřeli kontrakt. RCA se však přiznala, že neví, jak by takovou skupinu prodala a rozhodla se: "celou záležitost si promyslet". Spojení Curtise a Brenwooda mělo v budoucnosti dospět ke zbytečné a nešťastné epizodě, která měla dohru v pozdějším nevydání slíbené desky. Nepředbíhejme však fakta, poněvadž Joy Division vystupují na koncertě, který, jak se ukáže v blízké budoucnosti, sehrál stěžejní roli v další historii kapely.

Je pátek 14. dubna 1978 v Rafters (Manchester). Joy Division se účastní v Rafters festivalu nových skupin Stiff Test (Chistvick Challenge), který měl obrátit pozornost gramofonových firem na nové talenty. Nejhorší na celém koncertu bylo čekání před vystoupením na scénu. Na koncertu - konkursu byl přítomen rovněž Tony Wilson. známý uvaděč z Granadě Television. Ve chvíli, kdy Wilson popíjel u baru, mladík z nějaké kapely, sedící na protější stoličce se k němu natočil a suše odtušil: "Ty sráči, když nedáš do televize Buzzcocks, Sex Pistols. Magazine a všechny ostatní, tak co bude s námi?!". Pořadí jednotlivých kapel bylo určeno losováním z klobouku. Joy Division si vytáhli (samozřejmě) poslední ze 17-ti možných míst a to v konci celého festivalu, na druhý den v sobotu. Rob Gretton byl svědkem toho ... jak byli nasraní. Lítali dokola a na všechny řvali. Hrozili Richardu Boonovi, strašili Paula Morleye. že ho zabijí. Chovali se jako pomatení. Podařilo se jim vyvolat úplný zmatek. Nakonec jim byla dána šance vystoupit na závěr v 1.30h ráno, ale mohli zahrát 3-4 skladby, navíc publiku, které se už stejně sbíralo domů. "Hráli jako rozzuření šílenci téměř do dvou", popisuje Rob. "Sel jsem se podívat blíže. Bylo to úžasné. Nejlepší skupina, jakou jsem kdy viděl. (Mráz mi běhal po zádech.) Tančil jsem celý večer... Po vystoupení jsem je vyhledal, abych jim řekl, jak byli dobří. Celý následující den jsem je vychvaloval." Joy Division zapůsobily nejen na Roba. Zanechali dojem i na Tonym Wilsonovi, který při koncertě poznal nejen jiskru budoucí velikosti skupiny, ale také spratka, který ho slovně napadl u baru. "Všechny kapely byly nudné, jen Joy Division byli divní a měli co říct."

Také "Sounds" věnoval skupině už poněkud méně nadšenou zmínku: "Jako poslední vystoupili Joy Division. bylo to sprš jen takové hraní z nouze. Byli heroičtí i směšní zároveň, začali kopií Iggyho a skončili odehráváním komedie ve stylu "synů II. světové války", bez které se po druhé hodině ráno klidně obejdu."

Ráno po Stiff Testu se Rob Gretton probudil a v uších mu neustále zněli Joy Division, vzpomínka na ně ho pronásledovala cely den. Brzy došel k závěru, že bude jejich manažerem. Ještě téhož dne večer se objevil v domě Bernarda Dickena a zjistil, že Joy Division vlastně podepsali kontrakt s RCA. Horečně se zkoušelo, aby debutní album mohlo konečně vyjít. Jeho realizátory měli být mj. i Richard Searling (Brenwoodúv asistent) a Jon Anderson. Oba s uspokojením potvrdili, že Joy Division nabízí netušené možnosti, které se s jejich pomocí musí dále rozvíjet.

Do konce dubna proběhlo mnoho zkoušek, jejichž výsledkem byly nejméně dvě nové písně, přidané později k programu Joy Division. Zástupci firmy přinesli Joy Division kopii singlu N.F.Portera "Keep on Keeping on" a požádali je, aby na hudební podklad napsali vlastní text a uvidí se, co z toho vyleze. Výsledkem byla píseň "Interzone", které skupina vtiskla výrazný osobitý ráz. Poslední týden zkoušek skončil napsáním skladby "Transmission". Nato se odebrali do Arrow Studios v Manchesteru - v pondělí 1.května 1978, kde trávili dva dny nahráváním lanová zpěvu. Na jedenácti skladbách /3/ nahraných ve středu a ve čtvrtek měli nevelký podíl i Searling (zajistil celé nahráváni) a Anderson. Ještě ten večer byl podepsán kontrakt. Kontrakt, jehož podmínky se staly hlavním důvodem pozdější nespokojeností skupiny. Když se o dva týdny později vrátili k Richardu Boonovi, požádat ho o pomoc v celé věci. Doporučil jim okamžitě svého právníka a poradil jim, aby se pokusili ihned celý kontrakt zrušit.

Během posledních úprav na desce na ni Anderson nahrál v některých skladbách syntetizéry. Měl zato, že ostrý punkový sound se neudrží dlouho a chtěl, aby Joy Division dosáhli zralejšího, plnějšího zvuku, než všechny ostatní, stejně znějící tehdejší punkové kapely. Nicméně, když členové skupiny uslyšeli namísto původních verzí namixované, byli velmi nespokojení - syntetizéry se jim vůbec nelíbily. Podle nich v punku pro takový nástroj nebylo místa - nástroj všeobecně uznávaný jako zrůdnost zaprodaných dinosaurů typu Yes a Genesis. Poněvadž chtěli pouze kytary a bicí, požádali o nové přemixování celé nahrávky. Byli přesvědčeni, že by taková deska poškodila jejich punkovou reputaci. Přesto Anderson zanesl pásek šéfovi RCA a začal ho přemlouvat ke spolupráci s Joy Division. Současně přesvědčoval Joy Division, že RCA je jediná gramofonová společnost, u níž mají šanci. Dobrý dojem, jakým Joy Division zapůsobili na Grettona ve Stiff Test byl, jak se později ukázalo, velmi důležitý, poněvadž vlastně jeho nezlomný nápor a přesvědčování bylo příčinou toho, že debut Joy Division byl opravdu realizován. Gretton, coby manažer The Panik, byl také spoluproducentem jejich singlu "Ito Won' t Sell". Steve Brotherdale tehdy řekl, že: "Kdyby The Panik přistoupili na to, co jim Gretton nabízel v době, kdy byl jejich manažerem, tak by skupina měla mnohem větší úspěchy." Měl pověst a reputaci velmi vytrvalého a rozvážného manažera, který nedělal plané sliby, ale nějak vždy dokázal, že se vše zdařilo. Jako manažer Joy Division se hned neangažoval do kontraktu alba - šlo vlastně o to, počkat a vidět co učiní RCA. Čekání se protáhlo na několik měsíců a úměrně s plynoucím časem se zvyšovala netrpělivost celé skupiny.

 

| Kapitola 1-3 | Kapitola 4-6 | Kapitola 7-9 | Kapitola 10-14 | Koncerty | >>